Mé jméno je Kristína a jsem fotograf rodin a dětí. Vybrala jsem si cestu poznávání lidí a života kolem sebe skrze jejich focení.

Tímto mini blogem bych se Vám ráda představila způsobem mně typickým – sebereflektivně, se špetkou sebeironie.

Jako malá holka jsem moc neměla sny o tom, kým bych se chtěla stát. Nevím jestli to bylo dobou, prostředím, ve kterém jsem vyrůstala, rodiči nebo mnou. Asi to bude kombinací všeho. Sebereflektivně ale musím uznat, že jeden z vyjmenovaných faktorů má mimořádně dominantní postaví – a to jsem já –  lépe řečeno mé ovlivnitelné já.

Už jako malá holka jsem měla vytříbený pozorovací talent a všimla jsem si, že mít se materiálně dobře, není vůbec špatně. Tak jsem se začala ptát: „Tati, ve kterém zaměstnání vydělám nejvíc peněz?“ Můj tatínek věděl velice dobře, kam mířím, tak mi díky jeho humorné povaze podsunul sen, stát se pumpařkou, případně ještě řeznicí, protože v té době se tihle týpci měli jako v bavlnce. Fotograf rodin a dětí tehdy asi nebylo moc perspektivní zaměstnání.

Fotografické řemeslo jsem začala registrovat na školkovních a školních foceních, ze kterých si doteď celkem slušně vybavuji některé fotografie, zejména ty, na kterých se tvářím poněkud divně (šlo mi o to vypadat hezky, ale bohužel afekt zvítězil nad přirozeností).

Díky mému ovlivnitelnému já jsem se rozhodla studovat obchodní akademii a pokračovat ve snažení na vysoké ekonomické škole. Netvrdím, že je to špatně, jsem za ty školy velice vděčná, jelikož doba je náročná, konkurence je ohromná, úroveň služeb a produktů je také závratně vpředu (nebo i ne) a člověk musí ovládat i umění podpory prodeje a prezentace (obzvlášť takový fotograf rodin a dětí).

I když jsem vystudovala i základní uměleckou školu se zaměřením zpěv a klavír, mám pocit, že mé pravé umělecké cítění se probudilo až na střední škole a to díky literatuře. Vždy budu ráda vzpomínat na dobu, kdy díla jako „Stepní vlk“, „Kdo chytá v žitě“, „Zločin a trest“, „Lolita“ a jiné ve mně probouzely nové pocity, myšlenky, humanitní a etické hodnoty. Hlavně existencialismus mně zasáhl všemi svými šípy a cesta pochybování a přemýšlení o smyslu mého směřování byla na světě. A jak to už bývá, mé nově-probuzené vnímání jako lavina nabalovalo i další umělecké směry – graffiti, tanec a konečně i focení. Svůj první vysněný foťák jsem dostala až na vysoké škole. Tehdy jsem ještě netušila, že jednou budu na takový přístroj sahat i jako na pracovní.

Lidé, kteří Vás v životě ovlivní nejvíc, jsou ve většině případů ti nejbližší. U mně to platí naplno. Můj (teď už) manžel Michal, se kterým jsme spolu chodili ani ne 2 roky, když jsme zakládali rodinu, uměl odjakživa výjimečně fotit. Ne vždy mne to těšilo, obzvlášť na toulkách přírodou, kdy jsem musela postávat a čekat, až konečně dofotí.  Nicméně dívat se ve výsledku na ty fotografie bylo nejen pro mne velkým potěšením a velice jsem ho proto obdivovala (stále obdivuji).

Michal fotí pro radost, už ne tak moc jako v začátcích našeho vztahu, protože teď jsem hlavní fotograf rodiny a dětí já. Učím se stále víc a víc,  čtu, navštěvuji kurzy, dokonce studuji i fotografickou školu. Také hlavně pro radost.

Život mi dává větší smysl, když mám cíl. A focení může být cesta i cíl.

Opět jsem jednou v životě využila svého pozorovacího talentu a všimla jsem si, že zejména práce s dětmi a rodinami je mému srdci nejbližší. Ráda pozoruji lidi a vztahy a hledám vizuálně zajímavé momenty.  Děti jsou úžasně přirozené, nestrojené, přímé, bezprostřední, jednoduše výjimečné. Jako fotograf rodin a dětí je musím i vést, což vůbec není hračka, ale povolání bez výzev není hodné času.

Doba fotografa rodin a dětí není jednoduchá, je plná učení se a poznání, ale i významných okamžiků štěstí, díky kterým mé odhodlání stojí za to.

Podívejte se na naši fotogalerii dětí a rodinných portrétů. Pokud se vám fotografie budou líbit, ráda se s vámi domluvím i na vašem originálním focení.

Kristína Košíková

Fotograf rodin a dětí